Women of ROBOPROX: Jindřiška Deckerová

Jako dítě snila o tom, že bude druhý Indiana Jones. Dnes zkoumá, jak si autonomní roboti dokáží najít cestu v komplexních a nepředvídatelných prostředích. Jindřiška Deckerová, doktorandka na ČVUT v Praze, se ve svém výzkumu zaměřuje na teoretické základy pohybu robotů a jejich rozhodování. V rozhovoru ze série Women of ROBOPROX mluví o své cestě od archeologie k algoritmům, o tom, jak zvládat náročné fáze výzkumu, i o své roli v rámci ROBOPROX Women Forum.

Pamatujete si, kdy se ve vás poprvé objevila touha jít směrem k vašemu oboru?

Upřímně šlo spíš o postupný proces. Původně jsem chtěla být archeoložka (jako Indiana Jones), ale vždycky mě bavila matematika a řešení problémů. Na střední škole jsem navštěvovala technické semináře a zjistila jsem, že mě baví informatika, takže jsem se rozhodla studovat softwarové inženýrství. Později na vysoké škole jsem chtěla v rámci diplomové práce zkusit něco teoretičtějšího a na fakultním veletrhu mě zaujala jedna robotická laboratoř. Jejich prezentace mi utkvěla v paměti a teď, o pár let později, v té laboratoři působím.

Jak vzpomínáte na své úplné začátky? Co vás na programování a robotice nejvíc zaujalo?

Bylo to během mé bakalářské práce, kdy jsem dostala problém z oblasti robotiky a musela ho vyřešit od začátku do konce – načíst literaturu, navrhnout řešení (samozřejmě s pomocí vedoucího), implementovat ho a všechno sepsat. Nebylo to snadné, ale ten proces mě bavil. Asi mě nejvíc vtáhla ta cesta od nápadu až k funkčnímu řešení.

V minulých rozhovorech jste zmínila, že vaše cesta nebyla vždy snadná. Co vám nejvíc pomáhalo v těžkých chvílích?

Velká opora okolí, nadhled a nastavení hranic. Hodně mi pomáhalo dávat si přestávky a taky práce s mou terapeutkou. Velkým zlomem pro mě bylo naučit se říkat „ne“ a vybírat si projekty cíleně, místo toho, abych dělala všechno. Díky tomu jsem si vytvořila prostor soustředit se, růst a práci si zase užívat.

Jak si udržujete motivaci ve chvílích, kdy se výzkum neposouvá, jak byste chtěla?

Když jsem zahlcená těžkými úkoly, rozložím si chaos do struktury. Sepíšu si seznam malých, zvládnutelných kroků, nastavím priority a termíny a začnu prvním bodem. Odškrtnutí těchto malých, dílčích úkolů mi dává pocit pokroku. A právě ten mě drží nad vodou v náročnějších obdobích.

Na které momenty ve své kariéře jste nejvíc pyšná?

Rozhodně na to, když dostanu pozitivní zpětnou vazbu na svou práci. Je pro mě moc důležité slyšet, že si někdo mimo naši laboratoř cení toho, co jsem vytvořila. Tenhle typ uznání mi připomíná, že přispívám k něčemu většímu. A to je pro mě hodně silná motivace.

Jaká je vaše role v projektu ROBOPROX a konkrétně v rámci Women Forum?

V projektu ROBOPROX působím jako výzkumnice v rámci RA 10. Zabývám se plánováním trajektorií pro roboty v dynamickém prostředí obývaném lidmi, tedy v prostředích s překážkami a změnami, kde se často uplatňují kombinatorické a spojité optimalizační úlohy. Pracuji pod vedením profesora Faigla.

Co se týče Women Forum, moje role je vlastně jednoduchá – zajistit, aby každý dostal stejnou šanci a podporu. Naštěstí už teď to fórum vytváří velmi bezpečný a podpůrný prostor, například díky stipendiím.

Inspirovala jste už řadu dívek, aby šly do technických oborů. Proč je podle vás reprezentace tak důležitá?

Protože si často představujeme svou budoucnost na základě toho, co kolem sebe vidíme. Já jsem třeba jednu dobu chtěla být právnička jen proto, že jsem se dívala moc často na Pravou blondýnku! 🙂 Když mladé holky vidí ženy, které uspěly ve vědě nebo technice, ať už v televizi, ve škole, nebo v reálném životě, ukazuje jim to, že i pro ně je tahle cesta možná.

Jaké dovednosti nebo vlastnosti jsou podle vás klíčové pro dívky, které chtějí začít ve STEM oborech?

To nejdůležitější je podle mě zvědavost – chuť poznávat a radost z toho, že se člověk učí něco nového. Jasně, logické myšlení se hodí, ale většinu věcí se dá naučit, když má člověk čas a vůli. Nenechte se odradit tím, že se necítíte jako „přirozený talent“. Tak většina z nás nezačínala.

Co by podle vás měly dělat školy nebo společnost, aby lépe podpořily dívky, které chtějí studovat techniku nebo vědu?

Začít tím, že jejich zájmy budeme brát vážně. Podpořit je, dát jim stejné příležitosti a nabídnout jim vzory. Já měla štěstí, že mě podporovala rodina i škola, ale ne každá holka to má. Pořád ještě moc často slýcháme o tom, že někoho od matematiky nebo fyziky odradil učitel nebo spolužák. Každý by měl mít šanci jít za tím, co ho baví, bez ohledu na pohlaví nebo zázemí.

Mimochodem, víte, že první počítačoví programátoři byly často ženy? Některé z nich dokonce pomáhaly dostat astronauty na Měsíc. Tahle historie by nás měla inspirovat i dnes.

Co byste poradila mladým lidem, kteří mají pocit, že na vědu nebo techniku „nejsou dost dobří“?

„Dost dobrý“ je hrozně vágní pojem. Pokud vás zajímá, jak věci fungují, pokud rádi kladete otázky a řešíte problémy, pak do techniky nebo vědy klidně patříte. Většina lidí nezačíná jako experti, k tomu se prostě postupně dostanou. Důležité je mít chuť se učit.

Kdybyste mohla poslat vzkaz svému mladšímu já, co by to bylo?

Nechoď na doktorát… Nebo možná jo, ale jen když tě to téma opravdu baví. Je to dlouhá a občas dost náročná cesta. Ale bez ní bych dnes nedělala výzkum, který mě naplňuje. Takže bych si asi poradila tohle – dělej to, co tě baví, neboj se změnit směr, nauč se říkat „ne“. A hlavně se neboj selhat.

O Jindřišce